DRAMATURGICKÝ PLÁN SEZONY 2025/2026

Švandovo divadlo je ve skvělé kondici. V sezóně 2025/2026 vám nabídneme novinky o rodinných vztazích!

Celkem tři premiéry chystá v sezóně 2025/2026 Švandovo divadlo v Praze na Smíchově a nový projekt tří scénických čtení, který je plánován na sezónu následující.
„Všechny nové tituly spojuje téma rodiny nahlížené z různých perspektiv i s různým žánrovým vymezením,“ říká Martin Františák, umělecký šéf divadla. „Společným jmenovatelem je také střet jedince se společností a s jejím nastavením, řádem,“ dodává Františák, který u Švandů úspěšně působí už 6. divadelní sezónu. Divadlo čeká řada hostování v zahraničí: v letošní sezóně plánuje navštívit Toronto, Chicago, New York, Los Angeles i Expo 2025 v japonské Ósace.

_______________________________________________________________ 

Velký sál Švandova divadla
 

Martin Františák

PRAVIDLA NIRVÁNY

režie: Thomas Zielinski
premiéra: 8. listopadu 2025 

“… Děti dospívají tak rychle, očekává se od nich víc, než dokážou zvládnout…“
Kurt Cobain

Činohra s koncertem. Pocta hnutí grunge, poslední rockové rebelii. Inscenace Švandova divadla o bodu zlomu. 

Původní hra Martina Františáka s hudbou Ivana Achera skládá hold hnutí “grunge” – fenoménu, který vznikl v USA na přelomu 80. a 90. let 20. století a brzy zachvátil celý  svět. Grunge byl reakcí na hospodářskou nestabilitu, sociální nejistotu, na nalomení zbytků tradičních hodnot a fatální krizi funkční rodiny. Nešlo jen o hudební styl, ale o výrazný umělecký a myšlenkový koncept. Šlo o razantní reakci mladé generace na podobu současného světa, o poslední rockovou rebelii. Grunge, jakožto odnož punku a hněvu 70. let, stavěl na nemožnosti žít v tomto světě, aniž by se ho člověk pokusil změnit. Na kategorickém odmítání spolupráce a potřebě tvořit si vlastní pravidla. Subkultura jako útočiště. Bylo to pirátství, které se nikdy nemělo stát populárním.

Hnutí grunge oslavuje ztroskotance, rebely a outsidery, oběti destruktivního systému, jedince, kteří nezapadají do většinové společnosti. Jeho výraznými mluvčími se stala skupina Nirvana, s lídrem Kurtem Cobainem. O jejich generaci se mluví jako o „nepovedených dětech“ nebo jako o „zkurvené generaci“. Cobain svou generaci nazval “poslední generací nevinnosti”. Vystoupení grunge kapel se vyznačovalo punkovým přívalem energie, hardcorovými prvky, jako je state diving. Z textů sršela beznaděj, vztek, deziluze, pocit odcizení, společenská kritika, bolest, ale i cynický humor, jistá hravost a svobodomyslnost. Hra Martina Františáka se inspiruje Cobainovým příběhem, ale i příběhy dalších kluků jeho doby, dnes již legendárních hudebníků. Jedním z nich byl bubeník a zpěvák Staley Layne, frontman grungeové skupiny Alice in Chains a také Mark Lenegan hudebník a zpěvák z kapely Screaming Trees, který byl se svým barytonem přirovnáván k Tomu Waitsovi či Leonardu Cohenovi.   

Kapela Nirvana symbolicky ukazuje na lidské příběhy a osudy spontánních rebelií narušovaných korporátními a mainstreamovými chapadly kapitálu. Osud kapely je osudem malé komunity, jež se ze zapadlého městečka Aberdeen tvrdě vypracuje na přední místo hudební mapy západního pobřeží USA a Seattlu. Nirvanu však ze všech kapel nejvíce nakonec polapí světový showbyznys, trh, masová média, bulvarizace a světská sláva. Křehká osobnost Kurta Cobaina však narůstající tlak snáší těžce; vypomáhá si útěkem do světa drog. O to víc je v zoomu médií. Nakonec se rozhodne spáchat sebevraždu. 

Individuální Cobainovo drama se ve Františákově hře stává velkým dramatickým příběhem o udržení osobní identity, tvůrčí svobody a existenční jistoty ve světě, s nímž se ústřední hrdina v mnohém míjí, nebo je s ním přímo v konfliktu. Zielinského inscenace je postavena z části jako činohra a z části jako živý koncert herců Švandova divadla, kteří pro tyto účely dali vzniknout tříčlenné kapele. Zpěv a kytara Jan Mansfeld, baskytara, zpěv Jakub Tvrdík, bicí Matěj Anděl. 

Pravidla Nirvány je dalším původním divadelním textem, který bude mít svoji premiéru na prknech smíchovské scény. Otevírá sezónu, která se ve všech svých titulech zaobírá jednak tématem rodiny (z různých perspektiv i s různým žánrovým vymezením) a také jednou z archetypálních situací dramatu vůbec (a zřejmě i lidské existence) – střetu jedince se společností, s jejím nastavením, řádem. Režisérem inscenace je Thomas Zielinski; jedná se o jeho třetí spolupráci se Švandovým divadlem (Příliš drahý jed, Chlast).

 

 

William Shakespeare

ROMEO A JULIE

režie: Martin Františák
premiéra: 14. února 2026 

 

K bláznům je škoda mluvit, ohluchli. Co by ne, když vy, mudrci, jste slepí. 

 

Prosluněné letní dny v italské Veroně. Ale horka je tu příliš, i vášní a napětí z nenávisti mezi dvěma rody. Střety v ulicích jsou na denním pořádku, stráže s nimi mnoho nesvedou. Jako zbraň poslouží leccos, i slovo. A stejně okázale jako výhrůžky zní snad poněkud sebestředné vyznávání lásky. A také domněnky, jaká vlastně je. Láska. Žongluje se s nápaditými obraty i výkřiky o umírání právě kvůli ní. A čas plyne, trochu unaveně… Dokud nevypukne další střet a vévodovi dojde trpělivost; pod hrozbou přísného trestu zakazuje další nepokoje. Dokud se dva, téměř ještě děti, ze znepřátelených rodin do sebe osudově nezamilují. Je jedno, kdo je ten druhý. Či jinak – ten druhý je náhle všechno. Dosavadní svět přestane existovat. I dosavadní perspektiva a čas. Vše je najednou jiné. A vše se začne dít neuvěřitelně rychle, překotně. Skoro to připomíná komedii, kdyby se nestalo pár osudových chyb a nedorozumění a vše nezačalo neodvratně spět k tragédii. Slova, která se dříve říkala tak snadno, jsou náhle těžká, když se mají naplnit.   

Na jedné straně tzv. dospělí, „zralí‟ lidé, kteří už o životě leccos vědí, nebo si to alespoň myslí. Už vědí, že extrém v jakékoli podobě není příliš životadárný, že je potřeba šetřit síly i emoce, vážit slova. Na druhé straně dospívající generace, která ještě netuší, kým vlastně je, natož aby připustila svět v jeho složitosti. Potřebuje pevné body, aby ustála vlastní bouře, a tak rozděluje s horkou hlavou na bílé a černé… A přece je tak zranitelná. Kdo kolem sebe staví větší zeď? A kdo v sebeobraně raději hned útočí? Autor adaptace David Košťák akcentuje právě tuto radikalizaci, která vzniká z míjení dvou generací, neochoty či nemožnosti pochopit tu druhou, s jejím světem… Komunikace je náročná disciplína, zvlášť když ještě osud přidá pár „náhodných‟ nedorozumění. 

Jeden z nejznámějších milostných příběhů všech dob převede do jevištní podoby umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák. Romeo a Julie tak rozšíří dramaturgickou linii, v níž smíchovský soubor usiluje o výraznou interpretaci kanonických textů světové dramatiky i literatury; interpretaci, která zdůrazní tematickou rezonanci jednotlivých děl s dnešní dobou a jejími fenomény (nezůstane jen u „muzejního‟ přístupu). Inscenace navazuje tedy mimo jiné na tituly: Hamlet, Gazda a roba, Anna Karenina či Divoká kachna.

 

 

UKRUTNĚ ŠŤASTNI

režie: Eliáš Gaydečka
premiéra: 25. dubna 2026

 

Připravovaný titul v žánru černé komedie je momentálně v procesu jednání stran získání autorských práv a licence k provozování.

Jako režisér byl osloven Eliáš Gaydečka (nar. 2002), představitel nejmladší generace divadelních tvůrců, který na sebe upozornil např. absolventskou inscenací hry Ropa v DISKU.

_______________________________________________________________

Studio

           

Dagmar Fričová

PO TÁTOVI

režie: Lucie Ferenzová
předpremiéra: 6. června 2026

 

Činoherní stand-up o rodině. Vyhraje ten nejvtipnější. Aneb budoucnost je teď.

 

Tři stand-upoví komici ve večerním baru. Tématem improvizace je „rodina“. Utkají se vítěz minulého kola, talentovaná komička s hodně suchým humorem a jeden netalentovaný náhodný přítomný, který by rád byl komikem. Čeká se na hlavní hvězdu večera. Show jde do finále. Postupně se ale ukazuje, že to, kdo dnes vyhraje, nebude to nejpodstatnější. Skrze jednotlivá stand-upová čísla se začíná odvíjet úplně jiný a zásadnější příběh. Tři různé rodinné modely. Tři rodinné osudy. Tři poznamenaná dětství. Tři příběhy, o kterých se zjistí, že tvoří jeden. Jeden jediný příběh z různých perspektiv. Jedna vztahová síť. Žánr stand-up se přelévá do divadla. 

Rodinný model ve složení: máma, táta a dítě přestává být v dnešní době tzv. tradiční. Stále častější formou je neúplná rodina, střídavá péče či tzv. patchworková rodina nebo dokonce rodiny paralelní…  Ale jaký dopad to má na děti a na vývoj společnosti? Na lidskou důvěru v druhého? Či v sebe samého? A jakou pak založí rodinu ony? Pokud ji vůbec založí? 

A podobně jako se mění formy rodiny, mění se i běh světa. Pro oba světy, jak pro ten malý rodinný, tak pro ten velký svět ale zůstává klíčové, jestli je možné věřit, důvěřovat a cítit bezpečí. Malé rodinné příběhy zrcadlí velká světová témata. Naše inscenace je rámována strukturou stand-upové komedie, zároveň předkládá tři konkrétní osobní příběhy, které pojí citlivé téma – vztahy mezi rodiči a dětmi. Podstata stand-upu je vyjádřit vtipně i kriticky svůj pohled na svět; i my se budeme snažit nahlédnout tyto citlivé a mnohdy nelehké příběhy s humorem. 

Hra tematicky navazuje na dramaturgickou linku Švandova divadla, která započala již v předešlých inscenacích Gazda a roba, Divoká kachna, Pravidla Nirvány a řeší téma rodiny. Zatímco ve zmíněných hrách prakticky dítě žádnou možnost vyjádřit se či se bránit nemá, v autorské inscenaci Po tátovi tuto možnost dostane vrchovatě. Režisérka Lucie Ferenzová nespolupracuje se Švandovým divadlem poprvé (Na první pohled). Velmi často tvoří autorský tandem právě s dramatičkou Dagmar Fričovou, která je dvorní autorkou a uměleckou šéfkou A studia Rubín.

_______________________________________________________________ 

PROJEKT SCÉNICKÉHO ČTENÍ

 

Petr Borkovec, Petra Hůlová, Dora Kaprálová

SVÍTÁNÍ

Projekt Svítání je dalším v řadě titulů, jimiž se Švandovo divadlo snaží podpořit vznik a uvádění českých divadelních textů, což je jeden ze směrů, jimž se naše divadlo věnuje dlouhodobě a má ho ve svém základním profilu.

Tentokrát jsme oslovili tři současné výrazné autorské osobnosti, jejichž těžiště tvorby spočívá spíše v beletrii či poezii, ale i tak jsou v nějakém kontaktu s divadlem – ať již skrze adaptace, překlady či vlastní tvorbu. Zadání pro ně bylo tematicky volné, stejně tak si mohou zvolit, zda jejich text je směřován na Velký sál či do studiové scény. Jediným „omezením‟ je požadavek, aby text byl psán pro soubor smíchovské scény.

První verze textů mají být hotové v létě, finální podoba poté k 30. listopadu 2025. V průběhu roku 2026 poté dojde k prezentaci textů formou scénického čtení. 

 

CV oslovených autorů 

Petr Borkovec (nar. 1970)

je český básník, publicista a překladatel. Absolvoval Gymnázium Jana Keplera v Praze a poté studoval bohemistiku na Filozofické fakultě UK (1989–95), kterou nedokončil. Dlouho pracoval jako dramaturg Café Fra, dnes ještě stále rediguje knihy pro stejnojmenné nakladatelství. Pravidelně píše do řady periodik (Fraktál, A2, Host, Full Moon, iLiteratura…) a přispívá také na rozhlasovou stanici Vltava.

Vydal řadu knih – básnické sbírky, prózu i knihy pro děti. Namátkou Poustevna, věštírna, loutkárna, Lido di Dante, Herbář k čemusi horšímu, Sebrat klacek, Modrá agáve a další. Velkou část jeho práce tvoří také překlady (hlavně z ruštiny). Překládal například poezii Vladislava Chodaseviče, Vladimira Nabokova, Josifa Brodského nebo Jurije Odarčenka. Podepsaný je spolu s lingvistou Matyášem Havrdou i pod překladem Krále Oidipa, Oresteiou nebo Bakchantkami.

Je držitelem řady literárních ocenění – Ceny Jiřího Ortena, německé ceny Hubera Burdy nebo Ceny Josefa Jungmana.

 

Petra Hůlová (nar. 1979)

je česká prozaička. Vystudovala Gymnázium Jana Keplera a poté studovala kulturologii a mongolistiku na Filosofické fakultě UK.  Debutovala knihou Paměť mojí babičce. A následovaly další: Stanice Tajga, Strážci občanského dobra, Čechy, země zaslíbená, Macocha, Stručné dějiny Hnutí či Liščí oči. Její nejnovější knihou je Nejvyšší karta.

Některé její knihy byly adaptovány pro divadlo – např. Umělohmotný pokoj (Divadelní studio Továrna, režie Viktorie Čermáková). Napsala též sebereflexivní text Buňka pro společný projekt Studia Hrdinů a PDFNJ (režie Jan Horák a Michal Pěchouček). Podílí se též na projektu Hodina ADHA, který měl na konci března 2025 premiéru v Meet Factory.

Pro Švandovo divadlo zdramatizovala v roce 2016 román Iana McEwena Betonová zahrada (režie Dodo Gombár).

Je držitelkou mj. Magnesie Litery jako Objev roku za svůj literární debut nebo Ceny Jiřího Ortena či Ceny Josefa Škvoreckého.

 

Dora Kaprálová (nar. 1975)

je česká prozaička, autorka rozhlasových dokumentů i divadelních her, žijící v Berlíně. Vystudovala dramaturgii a scenáristiku na JAMU. Prozaicky v roce 2014 debutovala novelou Zimní kniha o lásce. Této prvotině předcházel knižní rozhovor s Květou Legátovou Návraty do Želar (2005). Následovaly mimo jiné: tekutý román Berlínský zápisník, povídková kniha Ostrovy či dětský horor Pan Nikdo a bílá tma. Zatím její poslední knihou je Mariborská psychóza.

Divadlo Polárka adaptovalo její knihu Pan Nikdo a bílá tma a spolupracovala též na inscenaci Nevyletět z Brna, je ze mě zkyslá srna divadla Husa na provázku (režie: Kamila Polívková).  

Je držitelkou Česko-německé novinářské ceny za rozhlasový esej a Ceny Mileny Jesenské za reportáž.

 

27. 8. 2025