Radka Denemarková

(1968, spisovatelka)

Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (germanistika - bohemistika), působila jako vědecká pracovnice Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, též jako lektorka a dramaturgyně v pražském Divadle Na zábradlí. Je mimo jiné autorkou románů A já pořád kdo to tluče (Petrov, 2005, maďarsky, bulharsky), Peníze od Hitlera (Host, 2006, v mezinárodní koprodukci se připravuje zfilmování, vydání německé, anglické, polské, slovinské, maďarské, bulharské ad.) a rozsáhlého faktografického románu Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla (Host, 2008). Nominována byla na Cenu Alfréda Radoka (2003), v roce 2007 získal její román Peníze od Hitlera cenu Magnesia Litera za nejlepší prózu roku, polské vydání téže knihy bylo nominováno na cenu Angelus (2009), v roce 2009 kniha Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla získala cenu Magnesia Litera za nejlepší knihu roku v kategorii publicistiky, nyní je nominována na Cenu Josefa Škvoreckého. Překládá z němčiny, zejména studie, divadelní hry (Bertolt Brecht, Elizabeth Hauptmannová, Roland Schimmelpfennig, David Gieselmann, Fritz Kater, Thomas Bernhard, Franz Xaver Kroetz ad.). Scenáristicky se podílela na televizních dokumentech o význačných osobnostech (Evald Schorm, Alfréd Radok, Emil František Burian, Jindřich Honzl, František Tröster, Bohuslav Reynek, Jiří Voskovec, Jan Werich, Jaroslav Ježek). Žije v Praze. 

Řekněte mi něco víc ke vzniku knihy – je inspirována nějakým konkrétním příběhem? Žila Gita Lauschmannová?

Literární postavy jsou vždy fiktivní a všechny mají  zároveň reálný základ, protože vždycky zapracujete  svou lidskou zkušenost, tomu se vyhnout nemůžete. V mých knihách se realita a fikce prolínají jakýmsi až magickým způsobem. Důležité je zachytit esenci doby.Když vyšly Peníze od Hitlera poprvé, obrátilo se na nakladatelství množství lidí, že jsem popsala příběh jejich babičky či tety. A přitom to byla čistá fikce a nepokrytá stylizace uměle stvořeného literárního světa. Dokonce jsem dostala dopis od jednoho právníka, který se chtěl sejít, protože byl přesvědčen, že moje kniha vznikla na základě vyprávění jeho matky. Prosil mne, abych mu o ní řekla víc, protože sám s maminkou za jejího života nestihl probrat spoustu věcí. Musela jsem ho zklamat. A takových případů bylo víc.

Titul jsem volila podle jedné z kapitol. Nic z minulosti se neztrácí, nic není zapomenuto. Román Peníze  od Hitlera je příběhem paměti. Hlavní hrdinka Gita se vrací k dějům svého života v průběhu dvacátého století, couvá se zavázanýma očima. A když je otevře, zjistí, že příběhy se popírají: jeden vnímaný dítětem, druhý zasazený do historického kontextu. Čeká ji mrazivé překvapení.

Kdysi jsem četla knihu o Pol-Potovi, který nechal v Kambodži vyvraždit všechny intelektuály (a za intelektuála byl pro zjednodušení považován každý, kdo nosil brýle) a v Respektu článek o obci Puklice,  kde původní majitelce odmítli vrátit majetek. To mě zaujalo: proč ta žena otálela a žádala o majetek až nyní a proč jsme jí ho nevrátili. Souznělo mi to s příběhem Gity Lauschmannové, který jsem chystala, o tom, že člověk neustále musí značkovat slabší, ponižovat  outsidery, trestat  jinakost, vyvyšovat se,  drát a šlapat po ostatních. Soucit, ten nám chybí. A empatie. Pracovní název textu, v němž jsem si chtěla propátrat středoevropský prostor, kde mi bylo dáno se narodit a kde žiju, byl Puklice, protož mě zajímají pukliny v životech, pukliny mezi tehdy a nyní, mezi dřívějším a nynějším, mezi já někdejším a dnešním, pukliny v čase, který plyne tam a zpátky, jen my si ho parcelujeme. Takto vznikal román, který se nakonec jmenuje Peníze od Hitlera.

Hlavní roli bude hrát Marie Málková – je pro Vás ideální Gitou? Měla jste při psaní před očima někoho konkrétního?Ideální obsazení?

Marie Málková je naprosto ideální. Paní herečka, navíc moje „srdcová sedma“, její jméno je spjaté s Divadlem Na zábradlí, jeho výrazným obdobím šedesátých i devadesátých letech. Gita je žena s tajemstvím, přitažlivá, křehká a zároveň nesmírně silná, s bohatým vnitřním vesmírem. Umanutě najíždí na jediné místo, kde se pokaždé roztříští. Marie Málková je obdivuhodná herečka, na jevišti se jejím příchodem rozsvítí aura reality jevištního příběhu, síla osobnosti mohutní, nemohla bych si přát lepší, ani jako autorka ani jako divačka. Když během příprav filmové podoby padlo jméno Meryl Streepové  pro roli Gity Lauschmannové v zralém věku, lekla jsem se. Takto Gitu nevidím, bráním se této podobě. Gita je magická, tajemná, uhrančivá, jako žena nesmírně přitažlivá, neuchopitelná, komplikovaná, krutá i bázlivá, neumí dělat kompromisy, což život neulehčuje, odmítá přijmout fakt, že se nerodíme do svých ideálů a že je člověk vždycky sám a musí o tom vědět. Gita je Marie Málková. Marie Málková je Gita.

Zdá se, bohužel, že bude vždy aktuální. Lidé se nemění. Zamindrákovaní si vždy najdou obětní beránky,  které ocejchují. Mě zajímají konkrétní  lidské osudy. Na něž se napojují historická pozadí a politické okolnosti, ať už se jich jedinci aktivně účastní nebo jsou jimi vláčeni. A unavuje mě na současné  literatuře klišé nejrozšířenější: podbízivost konzumu, načasované flirtování se čtenářem, nevázanost  popsaného papíru, který nemá být čten, ale zhltnut. Kniha jako zboží. Pro mě je psaní niterná, bytostná  záležitost. Knihy, které jsou napsány, protože musejí být napsány. Někdy dokonce proti mé vůli… Tabu  dnes neexistují v oblasti sexu, násilí, smrti, náboženství... A přitom je současná literatura slepá ke kostlivcům, které má český národ nacpané ve skříni; kdybychom tu vyřezávanou almaru otevřeli, tak nás  to všechny zavalí. Čechy jsou od hlavy po paty nemocné a co je horší, nechtějí se léčit. Je mi líto, že se Čechy zapouzdřily, proudění různých kultur umlklo. Lépe řečeno bylo umlčeno. Nepojmenované hnije pod kobercem, kam všechna svinstva zametáme.

Jak se například nyní ukazuje ve frašce kolem Lisabonské smlouvy, nepotřebujeme „Mnichov“, stačíme se vyřadit, odstavit a znemožnit sami. Kostru po kostře si beru, prosvětluju si je přes lidské osudy. Zpětně nelze trestat, ale je nutné pojmenovat. Ne, já chci aby moje knihy byly zaseklou kostí v krku, ne moučníkem po večeři.

Děkuji za odpovědi.

Lucie Kolouchová