REŽISÉŘI K TITULŮM SEZÓNY 2012-2013:

 

 

VELKÝ SÁL:

 

S Eskalátorem to bylo tak: Na začátku byl posun už téměř jisté časové osy budoucí sezóny  o pět týdnů. Nejdříve panika, potom otázky. Například: To se tu budeme nudit, chodit nečinně kolem sebe a jakože se zlehounka zahřívat a rozbíhat? A moudrosti: Nejhorší divadlo je mlčící divadlo a po létu je sil ještě dost. Následné hledání, setkávání a rozpravy. A tak se tedy Outsideři 2012 – 2013 potkají v předehře Druhých houslí, ke které nás inspiroval tichý a skromný Karel K., jenž nikdy nebyl v divadle. Ne že by ho neměl rád, ale má do něho daleko. Raději sedí doma na zahradě a hlídá švestky. A my podle jeho zápisků rozehrajeme ouverturu z hlubin země i času, velmi mnoho postav a málo herců se „náhodou“ potká v bodě průniku. V prostoru na rozhraní se ve zběsilém tempu připravíme na konec světa… a začátek toho nového. Dodo Gombár

Mystický thriller, tak bych nazval starý známý příběh Frankensteina.Více než lítá štvanice  s vědecky vykonstruovanou stvůrou je pro mě soubojem všech vin. Je to příběh touhy pochopit genialitu Stvořitele a být jí na roveň.  Tancujeme na hranicích temných nocí a z celkové otupělosti se dráždivě pokoušíme vyvolat  staré síly v potlačení strachu vlastní intuice. Přichází démon, zrůda a zmetek. Zoufalé  a odvržené dítě svého stvořitele, které touží najít místo na světě… Martin Františák

Ano, jistě, je to zvláštní nápad, pokusit se přenést na jeviště tenhle film nebo aspoň některá jeho témata. Těžko vysvětlit přesné důvody. Dávné první shlédnutí filmu bylo něco jako iniciace, zasvěcení, nasměrování. Zůstal ve mně, nepojmenován, nevysvětlen, ukryt v pocitech a vzpomínkách. Bylo to něco rozumem neuchopitelného a přesto dávající správný smysl. Obrazy smutného světa. Obrazy lidí, kteří tento svět smutným dělají. Obrazy Andělů, snažících se tomu všemu porozumět, toužících i tyto smutky opravdově prožít. A protože se z lidí Andělé nestávají, musí se Anděl stát člověkem. Aby se stal součástí velkého příběhu. A možná u mne je motivace podobná. Totiž touha. Touha být aspoň takto součástí Wendersova a Handkeho příběhu. Petr Štindl

Zdá se mi, že Čapek v Krakatitu ze všeho nejvíce popisuje proces individuace a mě nesmírně přitahuje interpretovat Krakatit právě z tohoto hlediska. Krakatit jako zápas o svou duši, O SEBE SAMOTNÉHO. Vzrušuje mne také "žánrová promiskuita" románu, kterou vnímám jako velice inspirativní pro budoucí scénické dílo. A nemohu také pominout náhled na Krakatit jako na "erotickou velebáseň v próze". Daniel Hrbek

Už dávno jsem s takovou dychtivostí a vášní nezhltl současnou hru. Tajemství, atmosféra, naléhavost. Nečekaná struktura, jako když se lavina valí od úpatí k vrcholu hory, až k první sněhové kouli. Pocit severu v zastaveném čase nám dobře známé vesnice. Tíha minulosti se dá číst z tváří málomluvných mužů. Síla příběhu ukrytá v mlčení. Ženy mají palčivé vzpomínky a zpocená stehna. Napětí narůstá s každou další minutou, očekávání se rozbíjí o skálu jako mořská vlna. Pálenka teče a puška je opřená v rohu. Ne náhodou vítězný text dramatické soutěže Cen Alfréda Radoka za rok 2012. Dodo Gombár

STUDIO:

Křehká, nesebevědomá, labilní, přecitlivělá. Naproti tomu přehnaně ambiciózní, manipulativní, nespolehlivá, sebezničující. Norma Jones, pihatá zrzka, z níž se stal dokonalý blonďatý sex symbol Marilyn Monroe. Dvě tváře jedné ženy. Či spíše tvář a maska, které se časem vzájemně odcizily a ta, co zůstala schovaná nenápadně, ukrytá ve stínu,  umírala, ba téměř hnila. Tragédie jedné ženy, která se nedokázala vyrovnat s pozorností, o kterou tak bytostně stála. Nejspíš proto, že ta pozornost patřila té druhé, té "masce", ne jí. Chtěla být velkou herečkou a nejspíš jí i skutečně byla, ale paradoxně jen ve chvílích, kdy se o to nesnažila. Její příběh nám tak otevírá kromě otázky "co je herectví" i tu s tím související : je možné hrát životní roli, aniž by se s ní člověk ztotožnil? A mnohé další. Natália Deáková

Kvílení nad životem. Kvílení nad láskou. Kvílení nad drogami. Kvílení nad hladem. Kvílení nad duší. Kvílení nad samotou. Kvílení nad džezem. Kvílení nad sexem. Kvílení nad Wall Street. Kvílení nad kocovinou. Kvílení nad Věčností. Kvílení nad nitroglycerínovým vřískotem reklamních buzerantů. Kvílení nad gramofonovými deskami s nostalgickým německým džezem. Kvílení nad Mexikem. Kvílení nad Časem & Prostorem. "Račte si podkasat sukně, mé dámy, teď jdeme peklem." Braňo Mazúch

Kriegbaum: …Ale já jsem taky jen člověk, chápete? A člověk provede ledacos… Postava ministerského předsedy Kriegbauma je zcela specifická: zachycuje politika (spíše homo politicus než konkrétní předobraz) vyňatého z politického prostředí či konfliktu. Tento moment má pro celou hru rozhodující význam – Zatáčka není pouze znamenitou politickou satirou, protože nehodnotí a nepouští se tak do dogmatických náhledů. Nejedná se tak jen o žánr, ale spíš o studii člověka v různých situacích. Jak zmiňuje Dorst: „Zobrazuji skutečnost jako v nějakém rozbitém zrcadle, rozloženou do jednotlivých částic, které spolu vůbec nesouvisejí. Když se však ty střípky sestaví dohromady, pak z nich vyplyne obraz doby i její výklad.“ S tím souvisí i základní otázka hry: kdy je člověk ještě člověkem, kdy se mění v monstrum nebo v jakýsi plakátový obraz. Tato otázka však není pokládána ve své závažnosti, žánr hry umožňuje odstup a grotesknost. Zbylé dvě postavy, bratři Rudolf a Antonín, zastupují myšlení nejen apolitické, ale také naturální, účelové a v jistém ohledu zvířecí. Právě tak se i oni dostávají na hranici lidství. Během jejich střetu s Kriegbaumem se tak postupně splní ona dorstovská skládanka, zvláštní obraz člověka. David Šiktanc

 <------------- SLEDUJTE NAŠE DALŠÍ KROKY! ------------->